Zámecký park v Ostrově
Zámecký park v Ostrově /Schlackenwerth/ zaznamenal v průběhu více než tří a půl století svého trvání čtyři vývojové etapy.
První zámeckou zahradu založil po roce 1625 tehdejší majitel ostrovského panství Julius Jindřich vévoda Sasko-Lauenburský /1586-1665/. V její úpravě se prolínaly prvky renesančních, manýristických a raně barokních zahrad italských: pravidelná síť cest, členění záhonů s výsadbou stromů, keřů a květin, hojné využití vodního živlu v podobě vodotrysků a vodních ploch, bohatá sochařská výzdoba. Tento první stav zahrady zachytil ve své rytině frankfurtský rytec Mathäus Merian, a to v albu pohledů na česká, moravská a slezská města /vyšlo 1650/. Ve svých Historických rozmanitostech království českého jej také popsal historik Bohuslav Balbín.
Druhá podoba zámecké zahrady, silně poškozené povodní v roce 1661, se formovala v letech 1665 – 1689. Již v souladu s barokní koncepcí vznikla řada zahradních staveb, především raně barokní letohrádek /1674 – 1683/. K budově starého šliknovského zámku dal nový pán, Julius František Sasko-Lauenburský, přistavět nový, Lauenburský zámek.
Třetí etapou /1689 – 1715/ barokní výstavba zámecké zahrady vyvrcholila. Dcera Julia Františka, Sibylla Augusta /1675-1733/ se roku 1690 provdala za Ludvíka Viléma, markraběte Bádenského /1655-1707/. Jeho postavení vojevůdce císařských vojsk a snaha vyrovnat se v prezentaci vyšší šlechtě, hlavně však francouzskému dvoru, podnítila novou stavební činnost i skvělé vybavení zahrady.
Svědčí o tom soubor šestnácti kreseb J. M. Socka z roku 1715. Po roce 1691 byla postavena také dekorativní pohledová zeď, která oddělovala zahradu od požárem /1691/ téměř zničeného šluknovského zámku. zachovala se poslední z mnoha jejích soch – Pallas Athéna. V tomto období vznikla i řada nových vodních děl, napájených sítí podzemního potrubí a trojkřídlá budova paláce princů.
V poslední etapě, čtvrté /konec 18. a 19. století/ měnila barokní, po smrti markraběnky /1733/ rychle pustnoucí zahrada svou podobu. Neutěšený stav porostů a staveb, dovršený povodněmi v letech 1775 a 1785 a požárem zámeckého areálu v roce 1795, bylo třeba řešit. Stalo se tak v souladu s možnostmi panských úředníků a také v souladu s dobovými představami o přírodním parku. Zbytky barokního vybavení se postupně prolínaly s přírodními, ale i užitkovými úseky zahrady. Od roku 1811 patřilo ostrovské panství velkovévodům z Toscany, kteří tu od roku 1859 také žili. V přibližné podobě z 2. poloviny 19. století se park dochoval dodnes.