Půl století výtvarného umění v Letohrádku Ostrov

Je velikým štěstím moci setrvat téměř čtyřicet let na jednom pracovišti, navíc na pracovišti s tak mnohotvárným posláním, jaké plní galerie a s tak bohatou minulostí, jakou oplývá  ostrovský Letohrádek. Nese ve své vnější i vnitřní podobě  stopy tří staletí –společenských  zvratů, lidských příběhů, souvislostí a významů historických i uměleckých. V jeho stavu i funkci se odrážejí proměny, kterými procházelo město a region, ale i ozvuky vývojových procesů evropských. Je také velikým štěstím moci pro budoucnost zachovávat alespoň malý úsek velikého dění v projevech tak reálných, očividných a hmatatelných, jaké nabízí právě výtvarné umění. A nejen to, je také štěstím být svědkem začátku, růstu a zrání u řady tvůrčích osobností, mít možnost představovat je veřejnosti na samém počátku jejich cesty nebo v období, kdy oficielní místa jejich tvorbu zpochybňují a odmítají. Štěstí znamená také mít přitom blízko sebe lidi, kteří rozumějí a pomáhají a setkávat se s uměleckými osobnostmi, které přímo  před očima rostou a přesahují svým dílem do evropských a světových souvislostí.

Všechno toto štěstí je ovšem vždycky vyvažováno břemeny – odpovědnosti za výběr výstav, jejich zajišťování a transporty, za sbírky, exponáty, za každé vyřčené či napsané slovo ; dlouho bylo  také vyvažováno mnoha striktními zákazy a příkazy, neodbornými, jen ideologicky podloženými soudy a odsudky.

Letohrádek  – jeho sbírkotvorná a výstavní činnost – plní úkoly všech galerií, totiž zachovávat umělecké dědictví země i jeho současný stav a zpřístupňovat a přibližovat je veřejnosti, ale plní také neméně významné poslání pomáhat při výchově k informovanému a tolerantnímu přijímání, chápání  a hodnocení výtvarných projevů, a to už od těch nejmladších – žáků základních a středních škol, někdy i škol mateřských. Je to ovšem funkce dlouhodobá, bez okamžitých a konkrétních výsledků, zaměřená na postupný růst celého komplexu kulturní úrovně, který by měl probíhat souběžně s růstem civilizačních vymožeností a jejich užívání.

Letohrádek, jeho pracovníci i přátelé plní toto poslání, jak vzhledem ke sbírkám a  autorům, tak ke svému městu a vztahu obyvatel k jeho minulosti i památkám  po pět desetiletí seč jim síly a prostředky stačí. Snad tedy i bilance těchto let bude uspokojivá.

Prvním předpokladem ke vzniku tehdejší Městské galerie v Ostrově v roce 1961 byly demografické a správní změny, ke kterým zde docházelo po roce 1948. V souvislosti s těžbou uranové rudy na blízkém Jáchymovsku vyrůstalo v rychlém sledu vedle původního města veliké nové sídliště. Do roku 1964  vzrostl počet obyvatel z necelých tří tisíc na 18.700 obyvatel a současně s ním i občanské vybavení nové zástavby. Na počátku 60. let měl Ostrov pět devítiletých škol, dvě školy národní, dvanáctiletka, střední průmyslová  a lidová umělecká škola. Byli to právě učitelé výtvarné výchovy, kteří se sdružili nejdříve ve výtvarném kroužku (1958), a to ke společné tvorbě i k dalším aktivitám v tomto oboru. Patřily k nim i občasné tzv. putovní výstavy, tehdy hlavně z reprodukcí klasických malířských děl, organizované karlovarskou Galerií umění. A protože  po krátkém období, v němž byl Ostrov okresním městem (1958-1960), opustila Okresní vojenská správa letohrádek v zámeckém parku, naskytla se příležitost využít jej jako obrazárnu či městskou galerii. Spojilo se přitom nadšené úsilí učitelů s metodickou pomocí karlovarské galerie – jejího ředitele Jana Šafránka, s výraznou podporou Městského národního výboru, především v osobě tajemníka Miroslava Lázinky. Projektu byl příznivě nakloněn také pracovník ministerstva kultury  Miroslav Kudrna i pražská Národní galerie. Odtud získala nově založená ostrovská galerie základní sbírkový fond : na 50 obrazů současných autorů, především z 50. let a později ještě soubor z české tvorby sochařské a grafické.

       Osudy i funkce ostrovského Letohrádku určovala a ovlivňovala řada daných předpokladů. Od počátku je sídlem  městské galerie, pozdější pobočky Galerie umění v Karlových Varech, historická budova – raně barokní letohrádek z poslední třetiny 17. století v centru někdejší slavné sasko-lauenbursko-bádenské zámecké zahrady. Letohrádek, postavený podle návrhu pražského stavitele Abrahama Leuthnera,  je zároveň  součástí celého barokního areálu města se zámkem, Palácem princů a  “posvátným okrskem“ – bývalou piaristickou kolejí s kostelem a čtyřmi kaplemi. Historie samého objektu, ale i města a jeho památek, zvláště v době, kdy zde neexistovala žádná historická expozice, se tak stala pracovníkům galerie přirozenou součástí  pracovní i badatelské náplně. Ovšem přibyla zároveň i povinnost o své sídlo pečovat. Naléhavá rekonstrukce budovy v letech 1972-1982 sice letohrádek  zachránila z havarijního stavu, ale také ubrala deset let z jeho výstavní činnosti.

Původně Městská galerie se od roku 1966 stala pobočkou karlovarské Galerie umění. Což znamenalo pro ni (nazývanou teď už Letohrádek), další určující fenomén. Nemohl se zde opakovat rozsáhlý a pro potřeby velkého lázeňského města reprezentativní sbírkový i výstavní program, a to mimo jiné i vzhledem k prostorovým a technickým možnostem Letohrádku i k typu a množství jeho návštěvníků. Letohrádek byl od počátku určen hlavně pro obyvatele osmnáctitisícového Ostrova a blízkého okolí, pro řadu základních a dalších škol tehdy „mladého města“. Ve své sbírkotvorné činnosti  – na rozdíl od sbírek karlovarských – se orientoval na českou a slovenskou kresbu a grafiku 20. století a regionální umění. Tyto obory se také v Ostrově staly častými náměty výstavní činnosti. Vzhledem k množství škol a školek a k intenzívně  činné a zaujatě vedené Lidově umělecké škole, patřila k výstavnímu programu  pravidelná prezentace dětské tvorby, a to nejen místní, ale i v podobě konfrontace s metodami a výsledky jiných škol. Své místo dostaly také expozice filmového umění v souvislosti s každoročním festivalem dětských filmů. Pravidlem však zůstávaly výstavy ze současného umění – malířské, sochařské, také z oblasti fotografie a užitého umění, a ovšem tématické a vývojové soubory z vlastních sbírek.

Dalším, omezujícím předpokladem činnosti bylo skrovné personální obsazení Letohrádku.  Až do 80. let to byly na celoroční provoz – 10 až 12 výstav, akvizice a evidence sbírek, lektorská činnost, přednášky a koncerty, včetně pokladny, dozoru, úklidu a údržby – celkem  tři osoby, v době oprav jen jedna. V prvních dvou letech  zajišťovali provoz hlavně  dobrovolní pracovníci – učitelé a přátelé galerie. Bez dobrovolné pomoci by se ostatně byla činnost Letohrádku  neobešla ani později.

Právě tak ani bez pomoci mateřské galerie, řady pražských kolegyň a kolegů i samého Ministerstva kultury a Národní galerie.

Podle návrhu karlovarského architekta Adolfa Petra byly v budově provedeny nejnutnější úpravy  a 25. června 1961 byla Městská galerie v Letohrádku slavnostně otevřena. Po administrativní stránce ji řídil Městský národní výbor, odborné vedení převzali zakladatelé – výtvarná rada, učitelé Eva Berdychová, Oldřich Beran, Lubomíra Kostová, Jiří Zavoral a malíř amatér, horník Jáchymovských dolů Ladislav Šibrava. K přátelům a pomocníkům přibyl později výtvarník Miroslav Uttl, který zajišťoval grafickou stránku propagace. Jako pokladní působila Zdenka Rolínová-Pokorná, jako údržbář a uklízečka manželé Bergerovi a po krátký čas, jako správce budovy,  fotograf Jan Wünsch. V tomto složení proběhlo v galerii v letech 1961-1963 čtyřiadvacet výstav, většinou z tvorby místních a regionálních autorů. Objevila se však i výstava fotografií Karla Hájka, kresby Adolfa Hofmeistra, grafické listy Františka Tichého, obrazy Jindřicha Pruchy a Václava Špály. Nová galerie zaznamenala v prvním půlroce 1961 již 5.678 a v roce 1962 13.565 návštěvníků, samozřejmě také ze všech ostrovských škol. Výstavy byly instalovány v prvním poschodí, v druhém si zařídil svůj ateliér výtvarný kroužek.

V roce 1963 bylo pro Městskou galerii vyčleněno samostatné vedení i nové personální obsazení. Ředitelem se stal historik Vladimír Macháček, Jiřina Vavřinová zastávala funkci pokladní a uklízečky, Ján Gonda údržbu a pomoc při instalacích  a transportech výstav. Administrativní správu převzal v roce 1964 Okresní národní výbor v Karlových Varech. I nadále působila výtvarná rada jako poradní orgán, podílela se na přípravě výstav a zajišťovala lektorskou službu, především školním skupinám.

Ve výstavním programu  v letech 1963-1966 byla opět zastoupena hlavně tvorba regionální a také tvorba dětská,  vynikly však i výstavy závažnější (Vincenc Beneš, Antonín Slavíček, Miloslav Holý, Karel Valter, České Středohoří Emila Filly, sochy Karla Hladíka). Jako první z průbojných a tehdy problematických počinů ostrovské galerie proběhla v roce 1965 výstava skupiny  „Šmidrové“, alternativní a pro tehdejší publikum šokující tvorba Karla Nepraše, Bedřicha Dlouhého, Jaroslava Vožniaka, doprovázená hudebními díly Rudolfa Komorouse. Výstava unikla zrušení jen díky informativní přednášce kurátora, pražského historika umění Jana Kříže. Byl to první krok k řadě dalších objevných, nicméně také riskantních výstav, které Letohrádek hostil v pozdějších letech.

Od roku 1966 přešla Městská galerie pod správu Galerie umění v Karlových Varech jako její pobočka s vlastními sbírkami, výstavním a akvizičním programem. Vedením byla pověřena Zdenka Čepeláková, která dokončovala dálkové studium na pražské fakultě dějin umění. Zčásti dobíhaly v tomto roce ještě výstavy dojednané Vladimírem Macháčkem (Zdeněk Seydl, Ladislav Zívr), další program byl volen spolu s poradním orgánem – výtvarnou radou.  Velkou pomocí při orientaci v současné tvorbě  a upřesňování celkové koncepce pobočky, jak výstavní, tak akviziční, byly konzultace s historiky umění Janem Křížem, později s Marcelou Pánkovou, Hanou Rousovou a s kolegyněmi z grafických sbírek Národní galerie, s Annou Fárovou  pak co se týče výstav zaměřených na fotografii, která měla v Ostrově velmi příznivé prostředí. Fotoklub Iris sdružoval řadu zaujatých a často i úspěšných autorů (Dalibor Stach, Arnold Umlauf a d.). Stejně byly v Ostrově vítány také výstavy užitého umění. V tomto oboru se uplatňovaly odborné zkušenosti a pomoc Jany Hornekové, pracovnice pražského Uměleckoprůmyslového muzea.

Pomalu se začínal formovat charakter ostrovské pobočky. Výstavní program zahrnoval malířskou a sochařskou tvorbu současných autorů, také regionálních, užité umění, fotografii, dětskou tvorbu a tvorbu pro děti, podle možnosti prezentaci umění 19. století a některého z autorů zahraničních. A ovšem soubory z vlastních sbírek. Ve městě s jedinou institucí toho druhu, s publikem dětským a mladým a tím, u něhož většinou převládalo technické zaměření, byla tato různorodost nutná.

Co se akvizičních záměrů týče, stále přirozenější se jevila orientace na grafickou tvorbu a kresbu 20. století. Pro tyto výstavy byl v přízemí upraven tzv. grafický kabinet. Výhledově sem měl být převeden grafický fond z karlovarské galerie, ostrovský fond obrazů a soch měl být naopak zařazen do sbírek karlovarských. Zároveň tak byla předurčena i oblast akvizic. Později přešel do Ostrova   také celý fond regionálního umění.

Uvolňování politické situace v druhé polovině 60. let ovlivnilo i výběr výstav. V roce 1966 prezentoval v Ostrově svou abstraktně koloristickou tvorbu  Vladimír Vašíček a tvorbu sochařskou Ladislav Zívr, o rok později pak Jan Hendrych. První velký soubor svých fantaskních kreseb představil kadaňský autor dr Karel Havlíček. Výstavní katalog obsahoval text Karla Teigeho a Vratislava Effenbergera. V roce 1968 umožnil teoretik Arsen Pohribný vystavit neoficiální ruské umění – obrazy Alexeje Gleboviče Smirnova a kresby 13 autorů „Nové moskevské školy“. Z Prahy byl převzat velký soubor z grafické tvorby Bohuslava Reynka a pro ostrovské sbírky  byla tehdy získána početná kolekce z jeho díla.  Jan Kříž  připravil pro Ostrov velký výběr ze sochařské tvorby Čestmíra Janoška a kreseb a asambláží Evy Janoškové, obrazů Otakara Slavíka a obrazů a objektů Adély Matasové. Jana Horneková vybrala a komentovala soubor obrazů a objektů dnes už téměř zapomenutého malíře Josefa Steklého. Rokem 1969, kdy se v Letohrádku ještě mohla objevit výstava Otakara Slavíka a Vladimíra Boudníka (Antonín Hartmann) -bohužel již po autorově smrti- tento progresivní  vývoj pomalu končil.

Od roku 1970 byl již výběr výstav ostře sledován, každý – i ten neběžnější písemný materiál podléhal schválení Okresního národního výboru, Krajského národního výboru, případně i krajského výboru Svazu čsl.výtvarných umělců. V tomto roce prošel ještě geometrický projev Kamila Linharta, o rok později obrazy a objekty Adély Matasové. Do roku 1972 proběhly ve spolupráci s Annou Fárovou výstavy z tvorby vynikajících českých fotografů : Jana Svobody, Jiřího Severa, Miroslava Jodase, Jana Lauschmanna. Své stálé místo si uchovala grafická tvorba – z vlastních sbírek i od žijících autorů. V roce 1971, k desetiletému výročí galerie připravila pobočka výstavu „Umění v Ostrově“. Byl to první pokus o shrnutí umělecké  i historické problematiky města : fotodokumentace stavebních památek a historických osobností, také partitur barokního skladatele Johanna Caspara Fischera (1656-1749), který tu studoval a působil, dobové rytiny a portréty, řezané plastiky a obrazy, přenesené sem z ohroženého  klášterního kostela  – areálu vojenského útvaru, v závěru  výběr ze stávajících sbírek pobočky.

Nadějnou etapu, v níž se podařilo výrazně obohatit grafické sbírky o starší i současnou autorskou tvorbu, ukončil také havarijní stav Letohrádku. Začalo desetileté, nesmírně svízelné období celkové rekonstrukce. Sladit přísun finančních prostředků s vytíženými stavebními kapacitami, s dílčími akcemi na hraně zákona, s nedostatkem materiálu a často také s nezodpovědnými přístupy těžce získávaných pracovníků, to byl úkol tehdy nadlidský. Situace, které často patřily do oblasti absurdních příběhů, jsme sdíleli s tehdejším ředitelem karlovarské galerie  Vladimírem Přibilem a jeho pravou rukou Danou Markovou až do sotva uvěřitelného závěru v říjnu roku 1982. Vedoucí pobočky setrvávala prvních pět let v provizoriu Letohrádku, a to při evidenci tzv. „svozů“, po roce 1945  více než tisíce porůznu konfiskovaných  grafických listů a kreseb nejrůznější provenience a datace ; částečně také ve funkci pomocné síly při prováděných stavebních pracích. Dalších pět let pak pracovala v karlovarské galerii.

Činnost Letohrádku, otevřeného po rekonstrukci 11. října 1982,  se začala rozvíjet již zcela systematicky. K první výstavě z vlastních sbírek „Zakladatelé české moderní grafiky“ vyšel katalog, který shrnul a zhodnotil tuto část sbírek. Následovaly pak další : Sociální tendence, Slovenská grafika, Nové kresby –přírůstky 1973-1983, Česká kresba a grafika 40. let, Portrét v české grafické tvorbě 20. století (ve spolupráci s Ing Milanem Humplíkem), Historická grafika. Byla tak postupně zpracována, vystavena a publikována převážná většina grafických sbírek pobočky, obohacených převodem z karlovarské galerie, novými akvizicemi a početnými převody z ministerských nákupů. V roce 1986 přibylo ještě na 800 listů sbírky Josefa Jeřábka. Pro grafické výstavy byl nově upraven veliký sál v druhém poschodí Letohrádku.

Situaci, v níž se odvíjel výstavní program 80. let charakterizovala v předmluvě k publikaci „Zakázané umění“ (1996)  Marcela Pánková. Šlo o dobu „…o níž se mnozí domnívali, že byla úhorem a časem hlušiny … Zdánlivě nehybný obraz uměleckého dění byl ve skutečnosti prorostlý bohatým pohybem…. Hranice mezi tím, co bylo povoleno a co zakázáno samozřejmě existovaly (nutno však poznamenat, že zákazy nikdy nebyly veřejně prezentovány a nebylo možno o nich získat informace. Zvláštní bylo, že se přesto vědělo, kdo „může“ a kdo „nesmí“). – Ostrov byl tak říkajíc na okraji, jak geograficky, tak významem. Většina výstav, které nebylo možno realizovat v Praze či velkých regionálních galeriích, tady prošla schvalovacím sítem hlavně z nedostatečné informovanosti o autorech, případně jen s výhradami k textu katalogů. Vernisáží problematických výstav se nadřízené orgány většinou nezúčastňovaly, také příjezdy aut a autobusů s návštěvníky probíhaly celkem bez následků. Případná rizika se řešila ve smyslu „kde není žalobce, není soudce“. Ovšem nakonec se nalezl žalobce i soudce (1986). Ale to už byl vedoucím ostrovské pobočky Vladimír Vízdal (1984-1991) a následky postihly jen „pracující důchodkyni“ Zdenku Čepelákovou. Další směřování pobočky tak nikterak neutrpělo a po nástupu nové ředitelky karlovarské galerie Boženy Vachudové (1988) se propuštěná pracovnice mohla vrátit.

V 80. letech v Ostrově prezentovali svou objevnou tvorbu m.j. autoři : Jitka Svobodová ( Hana Rousová), Jitka a Květa Válovy (Jana a Jiří Ševčíkovi), Karel Valter – grafika, Adriena Šimotová-grafika ( Hana Hlaváčková – Zdenka Čepeláková), Motiv okna (Hana Rousová), Vladimír Boudník (Jiří Valoch), Stanislav Kolíbal ( Hana Rousová), Olbram Zoubek (Jiří Šetlík), Adéla Matasová  (Marcela Pánková), Karel Frauknecht (Ludvík Kundera, Božena Vachudová), Vladimír Preclík (Igor Zhoř), Katrel Valter – malířské dílo (Hynek Rulíšek) a d.– a to vždycky v nejpříznivějších termínech. Ve spolupráci s Janou Hornekovou byly v letech 1985-1986 prezentovány shrnující soubory „Západočeská keramika I. a II.“ – volná a užitá tvorba – a obdobně koncipovaná „Volná tvorba mladých karlovarských výtvarníků“. Také několik jejich výstav monografických.

Události roku 1989 změnily do jisté míry i předpoklady a možnosti ostrovské pobočky. Výstavám „zakázaného umění“ nestály již v cestě žádné zákazy ani schvalovací řízení a jejich autoři či kurátoři dávali pochopitelně přednost velkým a významným galeriím. Také zájem veřejnosti se v té době více orientoval  na otevřenou oblast politického dění, nebyly již nutné umělecké jinotaje a nápovědi. Probouzel se však zájem o památky, především o chátrající a ničené sakrální objekty a inventáře a o jejich záchranu. Bylo možno publikovat dosud nežádoucí informace o předválečné historii města a navazovat přeshraniční kontakty, historické i umělecké. Kromě řady koncertů,dosud hlavně z okruhu karlovarského symfonického orchestru a žáků ostrovské hudební školy, vystoupilo v Letohrádku několik velkých pěveckých sborů z Německa a Ameriky, každoročně také zahraniční hudební, taneční a divadelní tělesa v rámci festivalu Uprostřed Evropy. Letohrádek se podílel          na seminářích výtvarného umění v Chebu i na historických seminářích Karla Nejdla v Karlových Varech. Vedoucí pobočky Vladimír Vízdal  začal iniciativně rozvíjet práci s dětmi a mládeží, která později přerostla, v návaznosti na zkušenosti karlovarské galerie, v systematickou a odborně vedenou činnost. Pokračovala v ní úspěšně pracovnice pobočky Kateřina Rejchrtová (2002 – 2010). Odborný úsek zajišťovala po roce 1991 vedle své karlovarské funkce Božena Vachudová.  Výstavní činnost byla však opět několikrát přerušena vzhledem k nutnými stavebním opravám a odvlhčování budovy. Tyto náročné akce byly co nejúspěšněji zvládnuty především zásluhou provozní referentky karlovarské galerie Stanislavy Poživilové.

V plné míře se v novém období projevovala iniciativa ředitele karlovarské Galerie umění Jana Samce ( 2004) i spolupráce s ostrovskými autory – fotografem Bořivojem Hořínkem, sochařem Pavlem Knapkem, designéry a grafiky Janem Pelcem a Františkem Stekerem – a jejich všestranná pomoc. Díky tomu byla v partnerském městě, bádenském Rastattu uvedena výstava z ostrovských grafických sbírek a řada dalších výstav, m.j. také v Selbu, Wunsiedlu, Prümu a Plavně. V Letohrádku se pak představili bádenští malíři výstavou „Dorozumívání“. Do tohoto okruhu patří také výstavy, nazvané „Nenávraty“ – tvorba českých autorů, žijících v zahraničí (Jiří Ladocha, Stanislav Horvath, Werner Mally-Král, Pavel Želechovský).

Novým podmínkám se částečně přizpůsobil i hlavní výstavní program  Letohrádku. Pokračovalo zpracovávání vlastních sbírek, jejich prezentace a publikování ve vývojových i tématických celcích, připravovaných Boženou Vachudovou, m.j. Teatrum mundi, O věcech přírodních, Nové výpravy, Rozmanitá strohost, Těžko popsatelná skutečnost (Jiří Balcar), Exprese, Grafická tvorba německy mluvících autorů v Čechách, Grafická tvorba 60. let. Sbírky Letohrádku byly také prezentovány v cyklu  Bilance I.,II.,III., v rámci 50. výročí karlovarské galerie. Výběr vystavujících autorů zdůrazňoval a nadále zdůrazňuje nové fenomény a alternativní projevy současné tvorby. Byly to m.j. nové pohledy na vnímání přírodních jevů (František Hodonský, Monika Imrová, Jan Vičar, Šimon Brejcha, Jiří Šigut) i na nové tendence v grafickém projevu (kresby Jiřího Kornatovského, grafické listy Aleny Bílkové, vystavené spolu s řezanými sochami Michaela Bílka, grafika Bereniky Ovčáčkové). Mimořádně vynikly výstavy  Libora Fáry, Jaroslavy Severové, Zdeny Fibichové, Radka Kratiny, tapiserií Jana a Jenny Hladíkových.

Prohlubující se pozornost věnovala ostrovská pobočka regionálním autorům, a to jak výsledkům jejich plenérů, nazvaných „Milíře“, tak souborům kreseb  „Vary(i)ace“  i výstavám monografickým, sledujícím umělecký růst jejich autorů, také mladému designu grafickému i novým tendencím tvorby v porcelánu. Poválečnou regionální sochařskou tvorbu shrnula výstava regionálních autorů „Socha a porcelánový objekt“.

Kromě několika menších expozic, věnovaných historii města a zámecké zahradě, byla roku 2002 v jednom z menších sálů otevřena Pamětní síň města. Členové ostrovského Spolku přátel města tam spolu s pracovníky Letohrádku uvedli stručný přehled ostrovské minulosti, dokladů k ní a příslušné literatury. Šlo ovšem o dočasné řešení, po dokončení rekonstrukce v klášterním areálu (2007) přešla rozšířená expozice do klášterního kostela.

Ostrovská pobočka připravila řadu  výstav ze svých sbírek i pro jiné galerie a výstavní síně –  pro libereckou galerii, pro výstavní síně v Lokti, Žluticích a České Lípě, velkou kolekci grafické tvorby německy mluvících autorů v Čechách převzala pražská výstavní síň SČUG Hollar. Metodickými listy opatřené tématické soubory byly pravidelně předávány školám regionu, především základní škole v Sokolově.

Stále intenzivnější a systematičtější činnosti ostrovské pobočky se však v poslední době stavělo a staví do cesty řada překážek. Nedostatek finančních dotací a vstřícných sponzorů omezuje výstavní, ale především akviziční poslání Letohrádku, ubývá tiskových materiálů, vznikají proluky ve vývojovém doplňování sbírek. Sílící konzumní tendence oslabují také zájem o výtvarné umění a návštěvnost výstav. Jde o jevy, se kterými se ovšem potýkají i ostatní regionální galerie. V Ostrově však trvá zájem zdejších škol, především gymnázia, stejně jako vstřícný vztah ze strany města. Svůj kladný význam má i nově upravený zámecký park, který Letohrádek obklopuje a blízkost nově upraveného klášterního areálu.

Nanejvýš odborné a iniciativní  působení současného ředitele karlovarské Galerie umění Jana Samce a stejně tak kvalitní, zaujatá a obětavé působení pracovnice Letohrádku Boženy Vachudové a Zdenky Bílkové zaručují  zdárné a stále systematičtější pokračování onoho kulturně-historického procesu, který se takřka bez přestávky odvíjel a odvíjí v zachráněném ostrovském Letohrádku.

Jen těžko lze vyjmenovat a zhodnotit padesátiletou činnost ostrovského Letohrádku v celém rozsahu, úspěchy i neúspěchy, kvalitní výstavy i nutné úkroky, rizika i jistoty, radosti z dobrého díla i smutky z nepochopení a bezmoci. Jedno však je jisté : bez spolupráce a pomoci mnoha lidí dobré vůle, od odborníků, autorů, města Ostrova, Domu kultury, sponzorů a přátel Letohrádku – až po dobrou práci pokladních, dozoru  a uklízeček, by nebyl ostrovský Letohrádek tím, čím se stal pro město a jeho kulturní prostředí i pro širší uměleckou veřejnost. Všem patří veliký dík!

                                                                                         Zdenka Čepeláková