Historie Galerie

Už při stavbě budovy v roce 1911 se počítalo s existencí výstavní síně v prvním patře. Tam také byla v červenci 1912 otevřena velká výstava německých umělců žijících v Čechách. Nechyběli na ní takoví malíři jako Wenzel Hablik, Walter Klemm, Karl Thiemann či Emil Orlik. V následujícím roce zde uspořádala výstavu významná vídeňská galerie Miethke. Během 1. světové války byla výstavní činnost přerušena a ve 20. letech sloužily prostory galerie Obchodní a živnostenské komoře v Chebu. V roce 1930 byl však výstavní sál vrácen původnímu účelu – umělecký spolek Metznerbund, vedený malířem a výborným organizátorem Maxem Struppem, zde každoročně pořádal výstavy evropského umění prezentující například Marcela Gromaira, Maurice Utrilla, Osipa Zadkina a Paula Kleea. To vše se změnilo v roce 1937, kdy „1. sudetoněmecká umělecká výstava“ otevřela truchlivé období ideologicky zmanipulovaných výstav, trvající až do roku 1944.

Poválečná činnost galerie byla obnovena už v srpnu 1946 u příležitosti I. filmového festivalu výstavou karlovarských vedut. O rok později zde Dr. Anna Masaryková zahájila výstavu českého moderního umění ze sbírek Národní galerie v Praze. V letech 1948 – 1952 následovala řada různorodých výstav – výstavní síň střídala funkce muzea, galerie a propagačního střediska.

Od roku 1952 byla v Československu budována síť státních galerií, zakládaných většinou v krajských městech – karlovarská galerie byla jednou z prvních. O jejím založení rozhodla rada krajského národního výboru v květnu 1951, ustavena byla k 1. lednu 1953 a její stálá expozice byla otevřena 22. listopadu téhož roku. Galerie tak získala existenční jistotu, ale bohužel také závislost na politických požadavcích svého zřizovatele. To neblaze poznamenalo výstavní činnost galerie v prvních letech jejího trvání jako státní instituce. Avšak po roce 1959 už bylo možno prezentovat předválečné umění bez povinnosti zdůrazňování jeho sociálních aspektů či levicové orientace, a vystavovat dokonce i skutečně významné žijící autory a ne jenom zasloužilé a národní umělce.

Po uvolnění šedesátých let přišel rok 1970, personální změny a tlak na ideologickou služebnost galerie. Zhruba od poloviny sedmdesátých let byla však karlovarská galerie jednou z mála, které se z tohoto tlaku do značné míry vymanily a neupadly do letargie vyvolané dobou. Galerie umění uspořádala řadu stěžejních a v té době zcela výjimečných výstav, které přijížděly shlédnout autobusové zájezdy z Prahy. Byla to například výstava absolventů AVU z let 1973/74, uspořádaná v roce 1981, která předznamenala budoucí skupinu 12/15.

Po roce 1989 pominula doba zákazů a příkazů. Ideologické problémy byly vystřídány problémy ekonomickými. Galerie změnila během devadesátých let dvakrát svého zřizovatele – z kompetence okresního úřadu přešla pod ministerstvo kultury a poté pod krajský úřad. I přes neustálý finanční tlak se jí podařilo zachovat vysokou úroveň výstavní a kulturně výchovné činnosti – bohužel činnost akviziční musela být velmi omezena.

Galerie je odborným zařízením, které od roku 1953 v lázeňském prostředí Karlových Varů a jejich regionu uchovává, zhodnocuje a přibližuje české umění 20. století ve stálých expozicích, krátkodobých výstavách, publikační činnosti a kulturně vzdělávacích programech. Galerie za dobu svého trvání shromáždila obsáhlé sbírky českého umění, z nichž nejvýznamnější a nejhodnotnější díla jsou trvale prezentována v počtu asi stopadesáti obrazů a soch. Počátky vzniku moderního výtvarného umění přibližují náladová, symbolistní a realistická díla Jakuba Schikanedera, Jana Preislera a Antonína Slavíčka. Proměnlivou a výraznou podobu uměleckých snah na počátku století, v jejich orientaci na evropské směry – expresionismus, fauvismus, kubismus – shledáváme v obrazech Josefa Čapka, Emila Filly, Bohumila Kubišty, Františka Muziky, Antonína Procházky nebo Václava Špály. V třicátých letech je vystřídal surrealistický projev, patrný v dílech Jindřicha Štyrského, Toyen či Františka Janouška. Válečná atmosféra následujícího období pak přinesla nový zájem o člověka, město a civilizaci. K velmi významnému celku galerijních sbírek patří díla Josefa Istlera, Václava Boštíka, Mikuláše Medka, Zbyška Siona, Jiřího Valenty, Jiřího Johna, vzniklá v 60. letech a vypovídající prostřednictvím nejrůznějších postupů, od geometrických, informálních přes fantazijní až po novofigurální, o problémech života člověka. Vývojově mnohovrstevnatou podobu stálé expozice českého umění uzavírá kolekce tvorby skupiny 12/15 a několika významných osobností soudobého českého umění – Zdeněk Sýkora, Karel Nepraš, Věra Janoušková, Olga Karlíková, Jaroslav Róna, Petr Nikl, Otakar Slavík či Stanislav Judl. Program krátkodobých výstav sleduje převážně současné umělecké dění v různých generačních a výtvarných přístupech a zaměřuje se především na českou tvorbu.