Alegorické postavy v hale ostrovského Letohrádku

Nástěnné a nástropní malby v ústřední hale ostrovského Letohrádku byly dosud zmiňovány jen okrajově, především v seznamech památek, jako výzdoba tohoto monumentálního interiéru. Vlastní význam osmi alegorických postav  umístěných v iluzívně namalovaných nikách, stejně jako postav nástropní fresky, byl víceméně odhadován v souvislosti se známými historickými fakty a souvislostmi. Ve stadiu domněnek zůstává zatím i otázka autorství těchto fresek. Obojím se v poslední době zabýval ve své ročníkové práci také ostrovský student dějin umění v Olomouci Robert Šrek. Shrnul dosavadní informace a umožnil porovnání většiny alegorických postav s předlohami Iconologie  Cesare Ripy, a to vydání z roku 1618 v reedici z roku 1992.

Raně barokní letohrádek v Ostrově / Schlackenwerth / byl postaven podle návrhu pražského stavitele Abrahama Leuthnera v poslední čtvrtině 17. století /1674-1683/ jako jedna z  řady zahradních staveb proslulého ostrovského zámeckého parku. V té době, v letech 1666-1689, byl majitelem města a panství Julius Franz vévoda sasko-lauenburský, syn Julia Heinricha Sasko-Lauenburského, který získal dědičně ostrovské panství v roce 1625, a to jako konfiskát, způsobem typickým pro pobělohorskou cizí šlechtu. Julius Franz zemřel roku 1689 a jeho rozsáhlé majetky v západních, severních i středních Čechách připadly jeho dvěma  již zcela osiřelým dcerám. Mladší, Franziska Sibylla Augusta , dědička osmi západočeských panství s rezidencí v Ostrově, se  roku 1690 stala manželkou markraběte Ludwiga Wilhelma Bádenského a zároveň, jako velmi bohatá nevěsta odměnou z ruky císaře Leopolda I. Na tento sňatek upomínají také nápisové pásky nad čtyřmi grottami v hale, které nesou jména obou snoubenců / Ludovicus Wilhelm – Markgraf zu Baden – Franzisca Sibylla Augusta – Herzogin zu Sachsen / a reliéfní symboly, platící pravděpodobně zemské příslušnosti – orla a lva. Markrabě, v té době už slavný Türkenlouis, bojoval jako vrchní velitel císařských vojsk  na jihovýchodě říše proti turecké expanzi a jeho dědičné Bádensko zůstávalo tak bez potřebné péče a hlavně bez obrany proti neustálým vpádům francouzských vojenských oddílů.  Stalo se brzy vypleněnou, vypálenou, z velké části vylidněnou a také zadluženou zemí.  Prvních patnáct let  po sňatku sídlil proto markraběcí pár v Ostrově a věnoval svou péči dalšímu doplnění a zkrášlení zámeckého areálu. V letech 1692 a 1693 navštívil Ostrov italský architekt a malíř architektur,  od roku 1697  působící v markraběcích službách, Domenico Egidio Rossi a podílel se tu, mimo jiné, i na „skvostném vybavení“ letohrádku /J.Kühnl:Geschichte der Stadt Schlackenwerth, Schlackenwerth 1923, str.179./, není zatím známo jak konkrétně. Interiér letohrádku vykazuje i určité, i když zatím nejasné a nedoložené stavební změny vnitřní dispozice. Jakékoliv plány z doby stavby či přestavby nebyly nalezeny, ani odkazy ke způsobu a rozsahu malířské a štukatérské výzdoby.

Podle Antona.Gnirse je  v archivních materiálech pro toto období u ostrovského dvora prokazatelná také přítomnost dalších italských umělců, kteří  působili ve službách české šlechty. Byli to, kromě jiných, malíři Lazaro Maria Sanguinetti , původem asi z Janova /1692-1695/  a  Paolo Manni /1693-1696 /, kteří mohli být již tehdy dostatečně poučení v oblasti italské iluzívní malby i jejích námětů. První vydání souhrnné publikace italského autora Andrea Alciato „Emblematum liber“ vyšlo již v roce 1531, „ Iconologia “ Cesare Ripy roku 1593 a od té doby ještě mnohokrát. Pro srovnávání s ostrovskou  malbou osmi alegorických postav bylo použito současného vydání / Cesare Ripa, Iconologia, Milano 1992, podle vydání z roku 1618/ /.  Iluzívní malby  prováděl tehdy ovšem i sám D.E.Rossi . Porovnání ostrovským maleb s jeho návrhy na malby v Černínském paláci v Praze nesvědčí zde však pro jeho autorství/1696/  Paolo Manni, který zatím přichází v úvahu na prvním místě, byl málo známý italský malíř, narozený asi kolem poloviny 17. století v Bologni či jejím okolí. Zemřel pravděpodobně roku 1703. V letech 1692 až 1696 je prokazatelný u bádenského dvora v Ostrově, potom  u téhož v Rastattu. Pocházel ze severoitalské oblasti, v níž působili  také malíři Antonio Correggio / před 1489-1523/ a Giulio Romano /1499-1546/ i Paolo Veronese /1528-1588/.  Mohl tedy znát, kromě jiného,  iluzívní fresky těchto autorů : Nanebevzetí Páně v kostele sv.Jana Evangelisty v Parmě, dílo Antonia Correggia z let 1520-1523 ,  Olymp v mantovském paláci Del Te, dílo Giulia Romana z let 1532-1534 či Olymp ve vile Barbaro v Maser Paola Veronese  asi z roku 1561, případně jejich popisy nebo zobrazení. Všechny tyto nástropní  fresky uplatňují dynamickou centrální kompozici kruhu a spirály, věnce z oblaků na nichž se vznášejí postavy. Všechny také vedou pohled diváka ke středu, vrcholu kompozice s ústřední postavou nebo symbolem. Ostrovská nástropní malba se blíží  kompozičnímu principu  italských maleb, podobně také jako prokazatelná Manniho malba Vraždění betlémských dětí v kapli sv.Floriána v ostrovském klášterním areálu z počátku 90. let 17. století. Navíc je Paolo Manni uváděn  v účtech z  90. let jako druhý nejlépe placený zaměstnanec u dvora. Konkrétní písemné doklady o autorství maleb Paola Manni nebo Lazaro Maria Sangguinettiho v ostrovském letohrádku chybí. Malby v letohrádku však prokazují určité společné prvky s Manniho malbou v kapli sv.Floriána.

Iluzívní niky s alegorickými postavami jsou umístěny v ústřední hale vždy mezi oknem a rohovým balkonem a to párově; na každé ze čtyř stěn po dvou nikách s jednou  postavou ženskou a jednou  mužskou. Šest z osmi alegorií , i když s malými  odlišnostmi v předepsané barevnosti, někdy i v gestech a atributech, odpovídá černobílým kresebným předlohám Cesare Ripy /podle vydání z roku 1618, 1992/, ve velké míře i připojeným popisům. Samozřejmě v malířském a téměř stoletým slohovým vývojem ovlivněném podání. Na stěně přibližně východní, s hlavním vchodem do Letohrádku, je to alegorie Statečnosti      / Valore – C.Ripa:Iconologia 1992 str.449/, muž s vavřínovým věncem a žezlem v pravé ruce, levou hladící lva. Proti předloze je zde jen část zlatého oděvu – muž má však rudý plášť, který může – jak podotýká Robert Šrek – upomínat na plášť v němž obvykle bojoval markrabě Ludwig Wilhelm a pro který byl nepřáteli nazýván „rudý král“. Zlatý oděv znamená že dokonalost získává člověk v ohni nenávisti či závisti, tak jako se ohněm tříbí zlato. Zelený věnec svědčí o statečnosti, která nebledne strachem, lev o schopnosti získat  duši i jako šelma divokého člověka  odvahou a blahovůlí. Malba téměř přesně opakuje Ripovo schéma.

Protějšek představuje alegorii  Míru  /Pace – C.Ripa str. 334-336-popis/. Stojící ženská postava v modro-červeném šatě, která v levé ruce drží olivovou ratolest, symbol zkrocení hněvu, pravou rukou pochodeň, namířenou na zbraně u svých nohou, symbol změny, která spálí všechny zbytky nenávisti a nastolí všeobecnou lásku. Levá noha spočívá vítězně na přilbě u ženiných nohou.  Atributy postavy odpovídají z velké části jednomu z Ripových popisů alegorie Míru.

Alegorii  Vlády  /Dominio – C.Ripa str.107-108 / na stěně přibližně jižní představuje stojící mužská postava v modro-červeném a růžovém šatě s hlavou obtočenou hadem, v levé ruce držící hůl s okem na vrcholu;  pravá paže vztyčeným prstem ruky ukazuje velitelským gestem k zemi. V popisu je had označován jako symbol vlády a dodány příběhy z římských dějin; v jednom, podle Petrarcy, je zmije dobrou předpovědí pro výsledek bitvy i následující vládu. Žezlo s okem na vrcholu znamená bdělost vládce s odkazem na starověké mytické postavy. Malba v Ostrově opakuje v gestech i atributech takřka přesně Ripovu předlohu.

Protějškem je alegorie  Štědrosti či Ušlechtilosti  / Generositá – C.Ripa str. 508-509 /.

Stojící ženská postava s pohledem obráceným ke šperkům, které drží v ohnuté pravé ruce. Levou ruku má položenou na hlavě u sedícího lva. V popisu jde o překrásnou dívku s plavými kadeřavými vlasy ve zlatém oděvu s klenoty – darem  v pravé ruce, pravá paže je obnažená a zdvižená.  Vztyčená nahá paže znamená, že štědrost, dává-li něco, nečiní to ve vlastním zájmu. V popisu je citován Aristoteles / Arist. 2. Rettorica /, dále Augustin „ Štědrost je hnutí mysli, které štědrost činí a schvaluje bez naděje na navrácení daru.“ a dále Horatius  /7. óda 4. knihy / „Cokoliv dáváš příteli, dáváš duši “. Citáty jsou uvedeny v latinském originálu. Ostrovská malba souhlasí se schématem  Ripovy předlohy až na zlatý šat – zde je zeleno-červeno-modrý –  na gesto pravé ruky  a sklon hlavy.

Na stěně přibližně západní je umístěna alegorie  Hrdinské ctnosti či podle Václava Černého Hrdinské  vůle / Virtú heroica – C.Ripa str.473-474./ Mohutná postava stojícího  Hérakla – Herkula zahaleného lví kůží, opírajícího se oběma rukama o mohutný kyj. Popis uvádí jako vzor pro zobrazenou postavu pozlacenou sochu Herkula na Capitolu v Římě. Pravou rukou se opírá o kyj, v levé, zdvižené drží tři jablka, která přinesl ze zahrady Hesperidek a která tu zároveň symbolizují tři Herkulovy hrdinské ctnosti : umírněnost v hněvu  /ovládání hněvu /, umírněnost v lakomství  / zkrocení touhy po majetku /  a pohrdání rozkošemi a požitky. Úhrnem se hnutí citů a smyslů podřizují hrdinovu rozumu.Tedy ukázněnost až askeze, naprostá oddanost povinnosti. Rozdíl proti předloze je jen v držení kyje, na ostrovské malbě chybí také tři jablka v levé ruce.

Protějškem je – pravděpodobně – alegorie Pohostinnosti  / Hospitalitá – C.Ripa, str. 510-511. /  Stojící ženská postava ve žlutomodrém oděvu, který si levou rukou přidržuje. V pravé ruce  drží zlaté žezlo.  Hlava s hnědými vlasy, ozdobenými zlatým diadémem, je mírně nakloněná k pravému rameni, pohled míří vzhůru. U pravé nohy stojí malý putti vysypávající roh hojnosti s ovocem a listy. Podle popisu předlohy  to má být překrásná žena červeno-bíle oblečená, se zlatou čelenkou, s pažemi rozpjatými v gestu přijímání hosta. Pravou rukou přitom vysypává roh hojnosti do rukou stojícího putti. Vlevo u jejích nohou malá postava krčícího se poutníka v klobouku, s poutnickou holí a  mušlí na plášti. Ostrovská malba se od předlohy liší v gestu paží, chybí zde postava poutníka, roh hojnosti má v rukou putti, žena zde drží žezlo.

Předlohy pro poslední dvě alegorie, na stěně přibližně severní, se zatím nepodařilo v této ikonologii nalézt. V prvním případě by mohlo jít  o  Dionýsa či Baccha. Byl obvykle znázorňován jako mladík s věncem z hroznů a listů vinné révy kolem hlavy. V ruce drží hůl s piniovou šiškou na vrcholu, ovinutou břečťanem. Postava mladého muže v Letohrádku má na hlavě široký zelený věnec z listů, pravou rukou drží dlouhou hůl, šiška na jejím vrcholu však není zřetelná, může jít také o hrot kopí. Levou rukou sahá do rohu hojnosti s hrozny a listy. Dionýsos byl bohem extáze, velkých uvolněných vášní, splynutí s přírodou v níž byl vychován nymfami.  Zasadil révu, která uvolňuje a obšťastňuje. Co do vlastností je protějškem Herkula. Oba se však narodili ze smrtelných matek a otce Dia, oba byli jako  smrtelní tvorové postaveni na roveň bohům a vzati na Olymp.

Poslední dosud neurčená alegorie představuje stojící postavu plavovlasé ženy v bílo-žlutém či bílo-zlatém šatě s odhaleným pravým ramenem a ňadrem. Levou rukou přidržuje velký okrouhlý předmět – štít či zrcadlo – u svých nohou, pravá k němu ukazuje. V případě zrcadla  by mohlo  jít o alegorii  Obezřetnosti / Prudentia /, která je znázorňována jako žena se zrcadlem a s hadem, eventuelně jelenem. Obezřetnost není totiž jen opatrností, ale také moudrým, uvážlivým jednáním. Částečné odhalení a zrcadlo by však mohlo odpovídat také  alegorii  Pravdy. Štít  je atributem Čistoty nebo Statečnosti.

         Druhou součástí  malířské výzdoby Letohrádku  je nástropní malba ústřední haly. Iluzívní prolomení stropu je vyplněno  klenbou oblohy s bílými oblaky, které se  soustřeďují do tvaru věnce. Jeho střed představuje okrouhlé pole zlatavé záře, v níž se na oblaku vznáší postava mladého muže s bohatými plavými vlasy a vlajícím šatem. V levé vztyčené ruce drží lyru. Jde tedy s největší pravděpodobností o Apollóna , boha slunečního světla, krásy, výtvarného umění a poezie, také věštění, jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších řeckých bohů. Na věnci z oblaků pak  spočívají postavy dalších antických božstev. Zeus – Jupiter, mohutný   muž s plnovousem, pod jehož nohou je patrný veliký pták  s rozpjatými křídly,  Diův atribut – orel. Po jeho levici mladík s okřídlenými opánky a pokrývkou hlavy, v ruce s holí, ovinutou dvěma hady, zachycený v pohybu, Hermés – Merkur . Po jeho levici muž ve zbroji s rudým pláštěm přes ramena a mečem v pravé ruce,  Arés – Mars. Po Martově levici ženská postava s lukem a toulcem se šípy na zádech, se srpkem měsíce na čelence, Diana, jejímž řeckým předobrazem byla Artemis, ztotožňována později také se Seléné, bohyní měsíce.  Za jejími zády postava poloobnaženého starce s podepřenou hlavou, držícího kosu, Kronos – Saturnus, otec Diův, římský bůh zemědělství, který v renesanci splýval s Chronem, zosobněním času. Zády k němu obrácená je postava v horní části těla obnažené ženy. U její pravé nohy okřídlené nahé dítě se šípem v ruce – Afrodité – Venuše s Kupidem-Amorem. Protože jména bohů odpovídají sedmi tehdy známým nebeským tělesům, lze brát v úvahu právě tuto tématiku. Známý byl tehdy již i heliocentrický systém se Sluncem uprostřed. Ovšem centrální umístění Apollóna může být také odkazem, jak uvažuje Robert Šrek, na vztah markraběte k francouzskému „králi Slunce“ Ludvíku XIV., který byl jak jeho kmotrem a jako vládce a co do reprezentace vzorem, tak také nebezpečným nepřítelem. V pozdější výzdobě zámku v Rastattu je ostatně i sám markrabě identifikován s Apollónem, tímto z nejvyšších a nejmocnějších  bohů.

„V baroku se lidský jedinec, byť byl sebevíce  zjednotlivěn svou osobní výjimečností, může plně realizovat teprve v živé tradici rodiny, rodu, stavu, dynastie. Vyvolenost před Boží tváří i před tváří lidskou, je posloupná a dědičná, jednotlivec nesmí se prohřešit na dobré pověsti rodného kolektivu, jeho povinností je ji zlepšit, upadla-li a zvětšit ji, jako zase na obrátku odlesk znamenitosti jeho předků padl na něho již předem. Tradice, rodová a stavovská čest, sláva a moc, to jsou klíčové pojmy a pohnutky heroické morálky rodové.“

                                                   Václav Černý, Až do předsíně nebes, str.290-292.

         Pro teprve šestiletého bádenského prince Ludwiga Wilhelma / v roce 1661 /,dal jeho otec, vládnoucí markrabě z Baden-Badenu Ferdinand Maximilan / 1625-1669 /  razit medaili s heslem „Non Deteriora Sequendi“ /Neusilovat o nic malého/ a s obrazem orla, letícího ke slunci, ve kterém svítí koruna. Menší orel – orlík – ho následuje. Od dětství měl tedy Ludwig Wilhelm, jako jediný následník vládnoucích bádenských markrabat, před očima úkol dovést zase k lesku slávu rodu, která – jak prohlásil jeho otec – „byla  nedbalými, o nic vyššího se nesnažícími předky“ zatemněna. Tento rod patřil k jednomu z nejstarších v Německu, jeho předky byli údajně Zähringerové, kteří od 11. století nesli titul vévodů a ovládali značné území jihozápadního Německa a část dnešního Švýcarska. Životním cílem mimořádně ctižádostivého a v rodovém sebevědomí neustále upevňovaného  prince bylo povýšení – znovuzískání titulu vévody, dosažení hodnosti kurfiřta a  polské královské koruny. K tomuto cíli byla zaměřena jeho výchova , rady otcovy i pozdější rozhodnutí dát přednost službě v císařské armádě před vládou v malém a nevýznamném Bádensku. Cesta k tomuto cíli byla obtížná a náročná od samého začátku. Ludwig Wilhelm se narodil 8. dubna 1655 v Paříži francouzské princezně Louise Christině,  rozené de Savoyen-Carignan, dvorní dámě u francouzského královského dvora. Kmotrem mu byl sám francouzský král Ludvík XIV.  Manželství Louisy Christiny s markrabětem Ferdinandem Maximilianem Bádenským však  narozením prvního dítěte skončilo. Louisa Christina odmítla následovat svého manžela do Bádenska.  Ludwig Wilhelm byl krátce po narození odvezen ke dvoru svého otce, svou matku  nikdy nepoznal. Do  čtrnácti let vedl jeho výchovu otec, a to velmi komplexně a cílevědomě.  Učiteli a vzory byli nepochybně i oba jeho strýcové  Leopold Wilhelm a Hermann Bádenští, oba s velkými velitelskými i diplomatickými zkušenostmi. Podle otcových rad má mladý princ prokazovat věrnost císaři, nikdy nemá hlasovat proti jeho vůli, svého nejnebezpečnějšího souseda, francouzského krále však nesmí jakkoliv dráždit, naopak se má přátelit s francouzskými princi, vévody,  kavalíry a dvorními dámami. Nemá se však nicméně  u francouzského dvora zdržovat příliš dlouho a hlavně „chránit se jako moru oženit se s některou z nich “/dvorních dam/.

V patnácti letech absolvoval Ludwig Wilhelm dvouletou kavalírskou cestu  s hofmistrem Cosimem Medici a preceptorem Johannem Vlossdorfem – přes Francii a Švýcarsko do Itálie. Ve Florencii byl přijat velkovévodou Cosimem III. a seznámil se s nádherou medicejského dvora, v Římě se mu dostalo  dokonce přijetí u papeže. V devatenácti letech se už pod vedením zkušených vojevůdců Raimunda Montecuccoli a vévody Karla Lotrinského zúčastnil jako kurýr války o Nizozemí /1672-1678/. Se strýcem Hermannem  se podílel v roce 1676 na obléhání pevnosti Philippsburg a vyznamenal se tam velkou statečností,  byl jmenován obristem a císař mu propůjčil pěší regiment. O dalších osudech Ludwiga Wilhelma bylo tak definitivně rozhodnuto. Věřil, že službou císaři a jeho říši slouží i svému markrabství a pověsti svého rodu.

Po předčasné smrti svého otce /1669/ a děda /1677/  byl Ludwig Wilhelm císařem zplnoletněn a stal se roku 1678 vládnoucím markrabětem Báden-Bádenska. Zdržoval se však ve své zemi zřídka, věnoval se cele službě v císařské armádě a zaznamenával zde neustálý vzestup. Když v březnu roku 1683 vyhlásil turecký sultán Mehmed IV. císaři Leopoldovi I. válku s cílem dobýt všechna území až po Vídeň a získat konečně i toto město – „zlaté jablko“, zastavil vojevůdce Karel Lotrinský díky významnému vojenskému zásahu Ludwiga Wilhelma rychlý turecký postup a v září téhož roku byla obležená Vídeň zcela osvobozena. Bádenský markrabě byl odměněn hodností generála jízdy a po řadě dalších vítězných bitev, v nichž byla turecká vojska zatlačena téměř z celých Uher, dostalo se mu „za slavně prokázanou statečnost“ v roce 1686 hodnosti polního maršála. Válka o dědictví falcké /1688-1697/  odčerpala císařské armádě část vojska i vojevůdců na západní hranici říše  a roku 1689 byl  pověřen vrchním velením na jihovýchodní frontě markrabě Ludwig Wilhelm. Stav jeho dědičného Bádenska i jeho finanční situace ovšem velmi trpěly nepřítomností panovníka, vzrůstaly také částky, které mu byl za vynikající vojenské služby dlužen císař. Oboustranně výhodným řešením se stal sňatek s bohatou, teprve patnáctiletou osiřelou sasko-lauenburskou princeznou Franziskou Sibyllou Augustou , dědičkou osmi západočeských panství a dalšího movitého i nemovitého majetku, jejímž byl císař poručníkem.  Její otec, Julius Franz , byl  nejen bohatým, ale i vládnoucím vévodou sasko-lauenburským a od roku 1673 kurfiřtem – i tyto okolnosti vzbuzovaly u markraběte určité naděje, které se však nikdy nenaplnily. Přesto, že šlo o manželství všestranně účelové, jak bylo v těchto kruzích obvyklé, vyvinulo se v pevný a láskyplný vztah. Obdiv, se kterým mladá, nicméně mimořádně vzdělaná  markraběnka vzhlížela ke svému slavnému manželovi a obětavost, s níž ho následovala i do jeho vojenských ležení a  snažila  se mu pomáhat se správou českých i bádenských panství, neznaly mezí. Díky své hluboké zbožnosti snášela trpělivě i předčasnou smrt šesti ze svých devíti dětí i všechna zklamání , vyvěrající z konfliktů markraběte s císařským dvorem a ostatními vojevůdci. Vinu na nich nesl zčásti i on sám pro svou přílišnou ctižádost, prchlivou povahu a přímé, nediplomatické jednání. Francouzský maršál Villars ho charakterizoval již v roce 1686, po bitvě u Mohacse : „ Má předpoklady, aby se stal velkým generálem. Svévole a sebevědomí mu v tom však překážejí. Pro život u dvora není uzpůsoben, s ministry mluví příliš volně a prudce.“ Závěr života Ludwiga Wilhelma ztrpčily  neúspěchy – nezískal ani hodnost kurfiřta, ani polskou korunu. V roce 1693 byl navíc převelen jako vrchní velitel na západní hranici říše a zásluha za slavný mír s osmanskou říší v Karlovaci roku 1699, vítězství, o které markrabě deset let s plným nasazením usiloval, spočinula zcela na princi Eugenovi Savoyském. Markrabě také velmi trpěl následky válečných zranění, které vedly až k jeho předčasnému úmrtí  v roce 1707.

V roce sňatku se Sibyllou Augustou Sasko-Lauenburskou,  který se konal na Roudnici 27.března 1690, spěla však vojenská kariéra markraběte teprve ke svému vyvrcholení.Stala se jím bitva u Slankamen, u ústí Sávy do Dunaje, v blízkosti dnešního Bělehradu dne 19. srpna  1691. S polovičním stavem vojska tady porazil tureckou přesilu a získal obrovskou kořist.  Odměnou byla nejvyšší císařská vojenská hodnost  – generálporučík, které se dostalo do té doby jen pěti vojevůdcům.V následujícím roce mu pak španělský král propůjčil Řád zlatého rouna.

Následovalo období poměrného klidu, pobytu manželů u vídeňského dvora,  dalšího vybavování ostrovské rezidence a doplňování bohatých sasko-lauenbursko-bádenských sbírek.  V této době,  zřejmě i  z iniciativy markraběnky, měl svůj počátek i záměr zvěčnit a oslavit poprvé zásluhy a hrdinskou osobnost  zachránce křesťanské Evropy, vítězného Türkenlouise malbami v hale ostrovského letohrádku. Další léta znamenala sice pro markraběte poznenáhlý ústup ze slávy, nicméně budování nové rezidence, Rastattu , o kterém bylo rozhodnuto již v roce 1697 a které vyvrcholilo přesídlením markraběcí rodiny do Bádenska v roce 1705, přineslo další a mnohem velkolepější oslavu Ludwiga Wilhelma a jeho rodu v bohaté malířské, sochařské a štukatérské výzdobě rozsáhlého rastattského zámku. I tam se objevují odkazy k Herkulovi, Apollónovi i Théseovi, rastattský zámek pak korunuje pozlacená socha Jupitera, vrhající blesky směrem k francouzským hranicím.

Sedmnácté století nazval italský básník a vojenský velitel Fulvio Testi již v roce 1641

„stoletím vojáka“, aniž znal jeho druhou polovinu.Skutečného míru byly v tomto století opravdu pouhé čtyři roky. Mezi mnoha vojenskými střety byla významem na jednom z prvních míst válka turecká. Nešlo jen o službu císaři a říši, ani jen o osvobození Turky okupovaných  zemí, ale i o záchranu samého křesťanství, ohroženého západního „křesťanského světa“. Markrabě Ludwig Wilhelm si závažnosti svého působení v této válce byl nepochybně vědom, a to jak vzhledem ke své osobní  kariéře, tak jako plnění povinnosti vůči svému rodu a jeho povznešení. Naprostá oddanost této povinnosti, vynikající statečnost, vladařské i vojevůdcovské schopnosti, vznešenost poslání dovést křesťanský svět k míru i další výborné vlastnosti – úhrnem ctnosti hrdiny –  měly být v monumentálním prostoru letohrádku,určeném pro mimořádné události, oslaveny a jako v případě Hérakla dokonce spojovány s přijetím mezi Nesmrtelné. Iluzívním prolomením stropu spěje hrdina, který je v ostrovských malbách představen alegoriemi svých vlastností a zásluh, vzhůru  mezi nebeská tělesa, ztělesněná antickými božstvy. V souladu s dobovým úsilím o spojení reálného a pomyslného, o znovuzískání jednoty lidského s božským, o vyjádření abstraktního pojmu obrazem –  je i zde reálný mikrokosmos stavby   propojen s iluzívním makrokosmem Všehomíra. V jeho zobrazení se patrně odrážejí i současné, nové astronomické poznatky –  heliocentrický systém.

Tento způsob reprezentace byl v interiérech profánních staveb 17. století  i v Čechách  uplatňován především v pobělohorské době, kdy se zde usazovala cizí šlechta, s potřebou okázale ukazovat slávu a moc svých rodů. Realizace takových záměrů prováděli  z velké části italští či italským uměním ovlivnění umělci, poučení iluzívní nástěnnou malbou, pěstovanou v Itálii již od římské antiky a znovu v období renesance;  v 17. století v ní zobecněly určité tématické  okruhy, sakrální i světské – oslava církve a jejích představitelů, rodů a jejich významných členů, často v mythologické podobě, účast v tureckých válkách, hrdinské činy.Vzory jim byly, mimo jiné, také knihy emblémů, ikonologie, mytologie, s literárními i filozofickými podklady, propracované tehdy do množství variant a  podrobností. V provedení nešlo  vždy, především mimo Prahu, o prvořadé umělecké projevy. Umělci, malíři fresek se řídili objednávkami, často přecházeli po dokončení díla od jednoho dvora k druhému, někdy se nezachovaly ani důkazy o rozsahu jejich úkolu. Tak tomu bylo i v Ostrově, vzdáleném center umění, který navíc byl více méně jen dočasným sídlem slavného vojevůdce. Ostrovské fresky jsou nicméně dokladem o osobnosti markraběte Ludwiga Wilhelma, o jeho době a jejím charakteru, prvním tohoto druhu v historii jeho působení. Jsou také dalším z konkrétních a časných důkazů o působení italských umělců v Čechách, o pronikání italských uměleckých vlivů a vzorů, byť okrajově a  v rozmělněné podobě, v 90. letech 17. století , v době, kdy se  vrcholné české barokní umění teprve začínalo rozvíjet. Také jedním z mnoha dokladů o evropských uměleckých proudech, které  prostřednictvím různorodých majitelů poznamenaly  i Ostrov, toto tehdy nevelké venkovské město.

Baleka, Jan               Výtvarné umění-Výkladový slovník, Praha 1997

Blažíček, O.J.           Slovník symbolů z dějin umění, Praha, 1991

Černý, Václav          Až do předsíně nebes, Praha 1996

Gnirs, Anton            Arti e artisti italiani in Boemia, in: Archeografo Triestino, Serr.III.17.

                                 1932/347-352

Gnirs, Anton            Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale   

                                 in dem Bezirtke Karlsbad, München 1996

Hall, James               Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha 1991

Kolektiv                   Der Türkenlouis-Markgraf Ludwig Wilhelm von Baden und seine Zeit

Casimir Katz Verlag Gernsbach 2005

Kolektiv                   Die Karlsruher Türkenbeute, Hirmer Verlag München, 1991

Konečný, Lubomír   Mezi textem a obrazem –Miscellanea z hisrtorie emblematiky

                                 Praha, 2002

Kühnl, Josef             Geschichte der Stadt Schlackenwerth, Schlackenwerth 1923

Lurker, Manfred       Slovník symbolů, Praha, 2005

Preiss, Pavel             Italští umělci v Praze, Praha, 1986

Preiss, Pavel             Malířství vrcholného baroka v Čechách, in  Dějiny českého výtvarného

                                 umění  II/2. Praha, 1989

Ripa, Cesare             Iconologia, Milano 1992

Šrek, Robert             Poznámky k malířské výzdobě Letohrádku v Ostrově nad Ohří

Dějiny umění, Olomouc,       ročníková práce, 2004 , rukopis